úterý 30. září 2014

Spojování

 
Občas si zopakujeme pohádky...



...stíny...



...KDO KDE bydlí...




....nebo jaké mláďátko má kočka, pes či kravička...
Jeníčka to sice nebaví, ale většinou poslouchá a snaží se, aby to měl co nejrychleji za sebou.


Množí se mi tu žádosti, abych psala i o holkách.
Bohužel to, co bych chtěla, to napsat nemůžu, a ostatní mi nepřijde až tak podstatné.
Ale něco málo zkusím:
Eliška se v září odvážila na pár dní do školy, ale brzy to bylo nad její síly. Masívní úzkosti a panické ataky na sebe nenechaly dlouho čekat. Eliška není schopná docházet do školy, jít koupit rohlíky, dojít SAMA s košem ani vyvenčit psa.
Dva dny jsem ji nutila do školy a její stav se v tu chvíli rapidně horšil. Do rána plakala, celá se klepala, nespala, odmítala jídlo a byla na pokraji sil... Doktorka mi pro ni (letos) už podruhé nabídla hospitalizaci, což jsem odmítla.
Školu nezvládá ani když ji tam odvezu a zase pro ni po vyučování dojedu. Není schopná se soustředit, učit se, chystat si věci do školy ani pobývat s vrstevníky ve třídě.
Požádala jsem tedy o IVP a zítra se jdu zeptat, zda nám to schválili. Ve škole si myslí, že takhle to Eliška nezvládne, že potřebuje slyšet výklad učitele (což je samozřejmě lepší, ale v téhle situaci to nejde). Málokdo si dělá podrobné zápisky, takže si často není ani co (pořádně) opsat. Navíc Eliška má pak pocit, že všem akorát přidělává starosti a "okrádá" je o čas a o to hůř se zase cítí.

Unavují mě "boje" s učiteli a příbuznými, kteří nechápou, proč dítě nechodí do školy, proč jí to prý nevysvětlím, že jí ve škole "žádné nebezpečí" nehrozí... že jí "nikdo nic" neudělá, že to přece NIC není, že tam všichni chodí, že se aspoň rozptýlí mezi spolužáky, že "potřebuje nějakou změnu" a NE být pořád jen doma, že ji tam mají rádi, proč prý se nesnaží to překonat, vždyť to NIC není.. Je přece chytrá, to přece MUSÍ zvládnout....
Poznámky typu - že i osmileté dítě je schopno dojít před dům vyvenčit psa, zůstat samo doma, pomáhat doma mamince nebo dojít sto metrů pro rohlíky, jí rozhodně nepomáhají.
Eliška se pak cítí ještě hůř, nechápe, že ji ostatní nechápou, nechápe, PROČ má pořád dokola někomu vysvětlovat, proč to nezvládá a jak (špatně) se cítí a odmítá se s těmi lidmi stýkat úplně. Pak již při pouhém pomyšlení na to, co jí kdo řekl, ji chytá záchvat paniky.
Bohužel jsou věci, které se logickými argumenty vysvětlit nedají. Eliška to teoreticky všechno ví, dokonce má plány, čeho by chtěla v životě dosáhnout, ale prakticky není schopná se do "normálního" života (v tuto chvíli) zapojit.

Pokud Eliška nebude zvládat školu ani takhle, tak přeruší na tento školní rok studium a začneme od září (možná někde jinde) znovu. Asi zkusím požádat o asistenta. Eliška to tedy odmítá, že se bude cítit ještě hůř, ale mně to jako špatný nápad nepřijde. To, že bych jí asistentku dělala já, ve škole odmítli...
Důležité je, aby byla Eliška v klidu, v pohodě, šťastná a aby bolavá dušička načerpala sílu bojovat se světem dál.


A Šárka?
Šárka je na tom ještě hůř.  První půlrok letošního roku strávila v léčebně v Opařanech pro úzkosti, deprese, psychotické ataky, sebepoškozování a poslední 4 týdny pro změnu v Motole...A zatím mi nepřijde, že by to bylo lepší.
Nějak si nedovedu představit, že by zvládla zátěž "normálního" života a docházku do školy. Ale třeba to půjde...
Někdy si přijdu jako řidič "v poklusu" - na úřad, na nákup, do (jedné, druhé) školy pro to či ono, k veterináři, k doktorce, na psychiatrii (s jedním, druhým, třetím dítětem), do APLY, na psychoterapie, pro benzín, do Motola, z Motola....
A občas si přijdu úplně bezmocná. Pro matku je nesmírně těžké vidět trpět vlastní děti a neumět jim pomoci. Kolikrát se sama sebe ptám, zda pobyt někde na psychiatrii pro ně má smysl či nikoliv, zda ty či ony léky zabírají, nebo je to po nich ještě horší...už nevím, co je vinou nemoci, puberty, hormonálních změn, co nežádoucí účinek léků...
Plácám se v tom jak ryba ve vodě a snažím se být na sebe pyšná, že jsem se ještě nezhroutila a že zvládám cesty do Motola a zpět v pohodě, což mi ještě před měsícem a půl přišlo jako sci-fi.

Prázdniny byly náročné. Když máte tři děti a ani jedno nesmíte nechat samotné, pak potřebujete pokaždé hlídání, když s tím či oním dítětem jedete k doktorovi nebo na nákup. A když se dostanete do fáze, kdy už příbuzní odmítají hlídat, protože se bojí, CO by se (zase) stalo, co by kdo vyvedl...pak si dítě (děti) berete všude s sebou a zvažujete, zda je menší riziko nechat psychotické dítě v autě (kde se asi bude bát) nebo ho brát mezi lidi, kde to nezvládá a kam odmítá jít.... Kolikrát se dostávám do takových situací, které by mě dřív ani ve snu nenapadly....ale pokaždé jsme to nějak zvládli.... a zvládneme...

Po nocích se snažím číst literaturu o duševních nemocech a psychických obtížích, abych aspoň trochu věděla, JAK se mé děti cítí a co asi prožívají....
Přála bych si, aby mé děti byly spokojené a šťastné.... a snad jednou budou.

Nestěžuji si. Vím, že jsou na tom mnozí lidé hůř. Pořád jsem vděčná za to, co mám.
Snažím se radovat se z maličkostí, oceňovat drobnosti každodenního života, být dětem oporou a v rámci možností vytvořit dětem klidný a bezpečný domov plný lásky a přijetí.

neděle 28. září 2014

Co k sobě patří?


Nejdřív měl Jeníček najít stejné věci...








....pak měl zjistit, co k sobě patří - třeba židle a stůl, hrneček a konvice na čaj, kartáček a zubní pasta...




....a nakonec měl najít ke zvířátkům mláďátka...


pátek 26. září 2014

Domácí úkoly


Někdy si Jeníček udělá domácí úkol bez řečí, jindy dost protestuje, ale vcelku to zvládá dobře.




Čáry ho nebaví....



...ale prohlížení obrázků mu většinou nevadí.






Vytleskávat slabiky mu moc nejde, ale snaží(me) se.





Na psaní čísel je vyloženě "alergický"...


pondělí 22. září 2014

Z pohádky

Jeníček si prozpěvoval:
"Nezapomeň dát houbovou polévku dolů z plotny.
Nezapomeň dát houbovou polévku dolů z plotny.
Nezapomeň dát houbovou polévku dolů z plotny."

- "Kde jsi to slyšel?" ...ptala se ho Eliška.
- "Tam!"
- "Kde tam? V televizi?"
- "Neee!! V pohádce! Pohádka není televize."

sobota 20. září 2014

To je mísa

"To je sova!
To je tele!
To je maso! To je jáma! To je mísa!
To je mísa! To je mísa! To je mísa!!!!
To je mísa! To je mísa!!!!
To je tele! To je mísa!
To je sova!
To je jáma!
To je mísa! To je sova!
To je mísa! To je mísa!!!..."

...prozpěvuje si Jenda celý den....

Ve třídě jsou dva prvňáci a pět druháků a už vím, co se děti ve druhé třídě učí...
Já to nevnímám, ale Eliška je z něj "na nervy"....

středa 17. září 2014

Hádanky pro předškoláky od 4-5 let


Jeníček spojoval stejné obrázky...






...hledal rozdíly...




... a našel stejné letadlo...


Chvíli jsme si povídali nad obrázky....


...potom hledal různé detaily...



..a počítal deštníky, jahody a koníky....




Chvilku dělal blbinky, ale pak se zase navrátil k učení...




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...