Víc jak čtrnáct dní jsme pilně nacvičovali návštěvu u pana doktora.
Cvičili jsme čtení písmenek a několikrát jsme se s Jeníčkem dívali na pohádku Prasátko Peppa. Peppa byla u pana doktora, dostala speciální brýle a pan doktor jí tam vyměňoval sklíčka jako Elišce.
Peppa četla písmenka a pak dostala nové brýle.
Stejně jako je dostane Jeníček.
Teorie nám docela šla.
Na cestu si Jeníček vzal nového čuníka.
V čekárně se mu nelíbilo, ale pár minut posedět zvládl.
Naštěstí má sestřička pochopení a bere nás přednostně.
V ordinaci byl velmi milý pan doktor. Jeníčka jsem si vzala na klín a dávala jsem mu instrukce. Neposlouchal, co mu říká pan doktor, nebo aspoň nereagoval.
Pan doktor to myslel dobře, ale občas kladl (Jeníčkovi) těžké otázky, např. "Jaké písmenko je uprostřed?" "Je to (s těmito sklíčky) lepší nebo horší?" ap. a Jeníček neuměl odpovědět.
A tak jsem se snažila zeptat jinak, nebo Jeníčka pobídnout k dalšímu čtení písmenek.
Nakonec jsme došli pár metrů do optiky. Jeníčkovi jsme objednali nové brýle a ty Elišky jsme vyzvedli.
A nejlepší byla Eliška:
- Jééé, já vidím!! To je zázrak!!!
Jéééé, já přečtu značky aut!!!
Jééé, já vidím nápisy na obchodech..."
Bylo úžasné ji pozorovat. Jako kdyby teprve dnes prozřela.
A tak jsem dětem cestou domů povídala o tom, že mám nevidomé přátele a že VIDĚT je opravdu DAR.
A zde dobré zprávy končí.
V brýlích došla Eliška domů a řekla mi, že v nich stejně VENKU chodit nebude...že to je "nechutný a trapný". A co kdyby prý potkala někoho ze školy...
Marnost něco vysvětlovat.
Nedá si vysvětlit, že mít brýle není ostuda.
Brýle má asi rok a půl, ale bere si je jen doma na televizi, odmítá je nosit ven, natož do školy....ač pan doktor říkal, že je má nosit pořád...
Ve škole musí sedět v první lavici a i tak někdy nevidí na tabuli a musí si půjčovat materiály od učitelů, ale radši bude tvrdohlavě trvat na svém: "V brýlích do školy? NIKDY!!!"
Poprvé v životě měla brýle na ulici, ale stejně doufám, že ne naposledy.
