Říkej mi Aspie: Manuál s tisícem stránek, část první....

A tentokrát zajímavý článek z blogu Zrzavé holky:

http://zrzava-holka.blogspot.cz/2014/07/rikej-mi-aspie-manual-s-tisicem-stranek.html

Na stránce Aspergergirls byl moc hezký článek - konkrétně tady - článek . Rozhodla jsem se vám jej sem přeložit.

Mám Aspergerův syndrom a mám tendence :

1. Zaměřit se na určitý problém či hříčku, a řešit jej týdny, někdy dokonce i měsíce, dokud alespoň nějaký kousek mého já nedojde k řešení. Během řešení problému téměř šílím, bývám i melancholická nebo rozradostněná, zmatená, zastrašená, roztříštěná, vyčerpaná. V momentě, kdy už trošku tuším, jaké bude řešení mého problému, tak jsem zmatená a taky se i trochu stydím za své předchozí chování. Chvilku si odpočinu, dokud zase nenatrefím na něco, čím bych se mohla zabývat a co bych mohla řešit.

2. Příliš řeším a zpracovávám některé události a celkově to, co se stalo: konkrétněji slova, která někdo řekl, a snažím se najít pravdu a fakta, která by měla být za těmi slovy. Pak se vzbudí spoustu otázek ve mně samotné, někdy strašná spousta těch samých otázek pořád dokola - to, že se opakují, je nevyhnutelné a nutné; přináší mi to svým způsobem úlevu zprávám kroužícím v mé mysli. V takových případech je pro mě nejlepší setkat se s danou osobou a raději se jí zeptat na cokoliv z toho, co mě tíží, konkrétněji - i kdyby to měla být hloupá otázka -, než se na celý den zakopat  a zatížit, být neschopná a prakticky necitlivá z toho, jak tolik přemýšlím nad významy řečených vět a tím, co mohly znamenat. Ono přílišné zpracovávání zase může zatěžovat i další lidi, kteří pak pochybují nad svou vlastní trpělivostí. Omluvím se a budu to myslet vážně, ale přílišné zpracovávání dat nezastavím, přestože jsem si naprosto vědoma svého chování a toho, jaké může mít dopady. Když mi říkáte, ať tolik nepřemýšlím, tak to nepomáhá a je to prakticky nemožné.

3. Se hodně pochechtávat. Někdy se zdám být dětinštější než ostatní a nacházím humor v mnoha věcech, kde jej ostatní dospělí nevidí. Krásu a legraci nacházím v nejrůznějších tvrzeních, můžu se někdy chovat i trošku nezrale, kdy se zaměřím na maličkosti, které mě rozesmívají. Občas se budu i nervozně smát hloupým vtipům, abych uvolnila napětí a nepohodlí, i když to vypadá, že nic takového nebylo řečeno, co by mohlo způsobit nepříjemnou atmosféru. V časech, kdy jsem nervozní, zejména, když se s někým seznamuji, říkám nevhodné poznámky, protože nemám schopnost vyfiltrovat své myšlenky a mám velmi silnou touhu sdílet své zážitky a zkušenosti. Na druhou stranu se ale najdou i tací, kteří si mou společnost užívají, a můj úsměv bývá nakažlivý a rozjasňovací. Radost z malých věcí má své výhody, někteří lidé takové chování mají rádi.

4. Příliš mnoho sdílet s ostatními. Říkám toho někdy o sobě více než druzí. Je to součást toho, kým jsem. Je pro mě složité poznat, co můžu sdílet s ostatními a co si nechat raději pro sebe. Ráda o sobě mluvím, protože bych si přála být viděna a pochopena. Ráda také poslouchám historky druhých lidí. Ale když jsem příliš nervozní nebo mám hodně práce, tak se neumím tolik soustředit na druhé. Musím být přítomna úplně 100% duchem i tělem, abych z vašeho vyprávění něco měla, jinak je to ztráta času. Je lepší pro mě vše hned udělat, a pak se vrátit za mým kamarádem a  dokázat mu, že jsem tady, ochotná poslouchat a podpořit jej. Když mám mnoho myšlenek, tak jen dělám, že poslouchám. A to si pak na konverzaci vytvořím monopol, anebo jsem zaražená a nevím, co říkat, nebo jak se k tomu stavět. V konverzaci přežívám tak, že analyzuji druhého a snažím se svůj styl komunikace přizpůsobit jeho stylu. Když osobu nevidím, jako třeba po telefonu, tak začnu být nervozní a nevím, jak druhý reaguje na mé odpovědi. To není o uspokojování lidí. To je o adaptování sebe sama, abych neodehnala lidi mými tendencemi se všem skrze sdílení vyjevit až příliš a věřit úplně a naplno.

5. Být emocionální. Spousta věcí je pro mě spouštěčem. I maličké věci mohou být spouštěčem. Jedno slovo, výraz druhého, odkaz, link na stránku, písnička, vzpomínka...a tak dále. Protože je velmi snadné mě vyvést z míry, jsem v jednu chvíli naprosto spokojená a v další jsem nevrlá a v hlubokém zamyšlení. Tyto stavy jsou jen dočasné a já velmi snadno poznám, co je způsobilo. A když poznám spouštěč, dokážu i nalézt kroky k tomu, aby mě z takového stavu vyvedly. Jinak řečeno, s praxí a uvědoměním a lepším poznáním sebe sama, se snadno sama dokážu vytáhnout z ,,temného" stavu mysli. Když je spouštěč extrémní, musím o události mluvit a analyzovat ji, aby se mi dostalo úlevy. Často pomůže i objetí a lidský dotek od těch, kteří jsou mi blízcí a od kterých mi to nevadí, v jiných chvilkách bývá lidský dotek to, co si přeji ze všeho nejméně, někdy i lidská pozornost je mi nepříjemná a kvůli ní se stáhnu.

6. Jsem extrémně loajální a upřímná. Jsem velmi čestná. Říkám, co si myslím, a myslím, co říkám. Nic neberu na lehkou váhu. Umím se bavit a být veselá a zapomenout na intenzitu některých mých myšlenek, ale má čestnost a smysl pro to být nejlepším člověkem, jakým být můžu, se nikdy nemění. Mám velmi silné pocity viny, když mám druhého nějak podvést, a málokdy to v sobě udržím a musím o tom říct aspoň někomu. To, že některé věci neumím tajit, může druhým osobám i ublížit. O některých věcech by se možná mluvit nemělo. Ale tajemství a lži mi ujídají duši, a jen maličko se můžu soustředit na druhé, když k nim nejsem upřímná, autentická a transparentní ve svém jednání. V některých případech - kdybych držela hubu a krok, mohla jsem z některých situacích vyváznout mnohem snáz a ještě tím něco získat. Tím, že však říkám vždy skoro vše alespoň někomu, často ztrácím spoustu věcí. Nicméně už jsem se narodila s tím, že budu mluvit pravdu; měla bych najít způsob, jak tomu zabránit?

7. Milovat hluboce a navždy. Když jednou někoho miluju, tak jej miluju navždy. Jednou je někdo mým kamarádem, tak je navždy mým kamarádem. (Tady bych já osobně ráda podotkla, že jde zejména o to, aby asperger danou osobu DOOPRAVDY miloval a DOOPRAVDY byl jejím kamarádem, protože mnoho lidí dnes má tendence si usmyslet, že jsme dobří přátelé, zatímco já to tak vůbec necítím.) Dokážu se setkat s člověkem, kterého jsem léta neviděl, a připadá nám, že jsme se viděli naposled včera. Je mi jedno, proč naše přátelství skončilo - když se chce někdo do mého života vrátit a být tolerantní, tak jsou mé dveře vždy otevřené. Naučila jsem se tak trošku se bránit před těmi, kteří by mi mohli ublížit, ale ve většině případů milované osoby budu milovat vždy. Je málo, co druhý může udělat, abych ho přestala mít ráda anebo jej odstřihla ze svého života, ale pak už je to opravdu vážné. Miluji snadno a naplno a ráda rozdávám. Dostávání je pro mě však někdy složité a nepříjemné, ale chápu, že schopnost přijímat je darem pro toho, kdo dává, a snažím se na tomto zapracovat.

8. Naštvat se, když jsou druzí emocionální. Přestože já jsem velmi emocionální a neumím zabránit vyjadřování svých pocitů, pocity druhých mě děsí. Možná se to zdá pokrytecké, ale pravda je, že já s emocemi druhých nejsem moc kamarád. Mám tendence nepřiměřeně reagovat i k malému projevení emocí, jako například mírná frustrace, letmý hněv, nebo chvilková konfrontace s druhým. Zatímco toužím po vášni a emočním spojení, utíkám před takovým vyjevováním emocí. Raději bych někdy byla otupělá a mrtvá, než si vysvětlovat pro sebe, co kdo myslel takovým tónem hlasu a slovy a činy. Doslovně vyšiluji z nejmenší změny tónu a manýrů druhého, pokud se zdá, že je těmito činy na mě směřován hněv.

9. Procházet si znovu svá tvrzení a to, jak se vyjadřuji. Pořád mám tendence dovysvětlovat, proč jsem udělala to a to, a příliš mnoho kompenzovat chyby, které jsem udělala. Mám se ráda. Mám ráda svou mysl. Většinu času jsem sama se sebou spokojená, i přes některé výzvy, ale bojím se, že jsem se někdy špatně vyjádřila a prezentovala se chybně. Je pro mě velice důležité být jasná a pochopená, to, že se chci občas vrátit k některé konverzaci a objasnit si ji, je součástí mé povahy, stejně tak, jako je let pro orla součástí jeho existence. Toto chování nemohu potlačit, i když pozoruji sama sebe, jak se chovám a přemýšlím, jestli to má vůbec nějaký smysl.

10. Snít a fantazírovat. Více času strávím ve své hlavě než venku. Díky mé silné schopnosti a přírozenému talentu fantazírovat si často v hlavě vytvářím realistické scénáře, co by se mohlo stát. Procházím si tisíce možností a variant k jedné události a možná až příliš analyzuji jednotlivé prvky a vyhodnocuji možné výsledné situace. To už dělám téměř nevědomky, nonstop, dokud má mysl nedojde k řešení, které by ji uspokojilo. Když má něco otevřený konec, tak nad tím přemýšlím pořád. Jsem v hyperstavu supervědomí a snažím se, bez zjevného impulsu, ale se spoustou energie, do možností zapojit každou variaci, abych dala věci smysl. Tohle bombardování myšlenek se někomu může zdát příliš, ale takhle já prostě funguji.

Samozřejmě, že každý autista je jiný, a nebude to platit na každého, ale přesto mě tam pár postřehů zaujalo.
Autorce moc děkuji za překlad.
http://zrzava-holka.blogspot.cz/2014/07/rikej-mi-aspie-manual-s-tisicem-stranek.html