Oprava elektřiny 2

Brácha chtěl Jendovi udělat RADOST, a tak mu řekl, že mu pustí pohádku v jeho televizi.

Má DVD přehrávač vestavěný na boku televize.

Jenda ječel jak na lesy.

V "pokojíčku" u bráchy se (přece) na pohádky nikdy nedíval.

Babička se ho snažila zabavit suchým rohlíkem, což je jedno z Jeníčkových oblíbených jídel.

Jenda nadával, zahazoval rohlík, schovával ho pod gauč...

...a pořád dokola opakoval, že rohlík je "hnusnej, malej a tlustej"...

Babička tentokrát kupovala rohlíky jinde než normálně, protože pršelo a dál se jí nechtělo jít...

Jendovi se rohlík nelíbil a dával to hlasitě najevo.

Když se na pár vteřin zadíval na pohádku, tak jsme ani nedutali, abysme ho nevyrušili.

Chvíle, kdy Jeníček neplakal nebo nezlobil, byly dnes vzácným jevem.

Na chviličku ho zaujal želatinový had.....

...a nakonec strávil pár minut i u iPadu.

Babička byla ráda, že do ní přestal strkat a že jí konečně nekopal do stolu, když jedla.

Dnešek byl velmi náročný.
Ráno pěkně lilo, Jendovi se nechtělo do deště ani k babičce, házel botama a nechtěl se oblékat.... a už vůbec nechtěl brát s sebou Betynku, tak jsme ji dnes nechávali raději s dědou doma.
Neměla jsem sílu držet tašku s iPadem, kabelku, klíče od bytu, deštník nad Jendou, psa na vodítku, zmítající se dítě a ještě u toho otevírat dveře...

Eliška doma zapomněla "třídní tričko", ve kterém se měli ve škole fotit, a tak jsem jí ho musela dovézt 30 km do školy, protože její spolužáci se málem zbláznili a dávali jí to patřičně "sežrat"...

Jenda pěkně zlobil a když jsme odpoledne přijeli od babičky domů, a já jsem viděla tu spoušť - rozbouranou zeď, prach snad všude, kam jsem se podívala, dráty trčící ven ze zdi, na gauči prázdnou skříňku, která ještě ráno visela na zdi, na stole spoustu léků a mastiček, které děda z té skříňky vysypal (a to jsem to měla tak hezky poskládáné, abych věděla kde co hledat...), rozložené nářadí..... a hlavně nadále nesvítící světla, tak jsem měla slzy na krajíčku. Došlo mi, že odejít s Jendou z bytu budu muset ještě nejméně jednou a úplně se mi z toho sevřel žaludek....
Tolik jsem si přála, aby už byl konec....abych už měla konečně uklizeno a abysme si měli večer čím posvítit....

Čert mi byl to stěhování dlužen.

Oprava elektřiny

Asi potřetí nebo už počtvrté tu máme dědu, který se snaží přijít na to, proč nám nesvítí světla....

Prosil nás, abysme po ten čas, co je u nás, byli u babičky. Pokud možno i se psem, který se mu pletl pod nohy.
Je tu plno prachu, nepořádek, má rozložené nářadí, sundaná světla a bylo by to tak lepší, KDYBY....

Jeníček to nezvládá.

U babičky se válí po zemi....

...zlobí babičku nebo Betynku...
...opakuje různé nevhodné echolálie....

...tancuje svůj "taneček svatého Víta" s rukou v puse....

...strká do babičky...

..... kvílí v chodbě u dveří...

...nebo se schovává pod křeslo.

Babičce se rozbil DVD přehrávač, a tak ho má v opravně.

Vzala jsem sice náš DVD přehrávač, ale už je to změna...ten tam nepatří....ten na stole nikdy nebyl...
...TAKHLE to přece nebývá...

...a Jenda se TAKHLE na pohádku dívat nechce....

Nevysypávej to!!

Jenda je dnes protivný a vysypával křupky na gauč.
Tak jsem na něj zavolala:

- "Nevysypávej to!
Kdo to bude uklízet?!"

A Jenda mi na to s klidem odpověděl:
- "To není na uklízení! To je na papání."

Komunikace je umění

Líbil se mi názor jedné ženy s Aspergerovým syndromem a s jejím svolením vám ho sem vkládám:
(podobné téma jsem nedávno rozebírala s Eliškou... vůbec tomu nerozuměla)

Bez ohľadu na to, či ide o človeka s fyzickým handikepom alebo kohokoľvek iného, ak vás niekto obviňuje z nedostatku empatie, alebo z niečoho ešte horšieho je to preto, že ste neurobili tieto kroky:

1. prejav záujmu – napr. vetami typu „Ako to zvládaš?“, „Ako to dokážeš?“
2. prejav pochopenia (pokus o empatiu) - „Musíš to mať ťažké,“ alebo „Neviem si ani predstaviť aké to je.“
3. prejav uznania – „Si šikovná,“ a pod.

Splnenie týchto 3 základných krokov stačí aby ste pôsobili dostatočne empaticky. To ma naučila mama, keď sme chodili vybavovať na úrady a funguje to asi na každého, pretože každý človek má pocit, že ho druhí nechápu. Hendikepovaní sa cítia nepochopení viac ako bežní ľudia. Rôzne názory, rady, môže hendikepovaný vnímať ako kritiku, alebo nátlak, že pre svoju integráciu nerobí dosť. Obviňovaním zdravých sa potom iba bráni. Jedinou vhodnou reakciu na takéto obviňovanie je ospravedlnenie. A to aj vtedy, keď netušíte, čo ste spravili zle. Ospravedlnenie vám umožní začať odznovu, od bodu 1 (záujem) atď.

Ohľadom rôznych nápadov ako sa vcítiť do druhých a pod., čo takto: nevynechávať z toho vciťovania tých druhých, ale nechať to na nich. Nechajte ich vyrozprávať sa z toho, ako to cítia, ako to prežívajú, bez odsudzovania, kritiky. Ľudia pričasto hovoria vety typu „Ja viem“, „Chápem ako to myslíš“ a to skôr, ako nechajú toho druhého vôbec dohovoriť. Tým iba vyvolajú na druhej strane pocit frustrácie. Napr. raz som volala kamarátke do nemocnice a keď mi na otázku ako sa má, povedala, že nie dobre, namiesto prejavu pochopenia som urobila tú istú chybu ako mnohí iní, lebo som povedala niečo také ako že si to viem predstaviť a pod. Na to mi kamarátka veľmi zlostne odsekla „Nie, nevieš. Ničomu nerozumieš!“ Mala pravdu, nikdy som nebola v jej koži. Tak som jej povedala „Máš pravdu, prepáč.“ Okamžite sa upokojila a už bola schopná hovoriť o tom, ako sa cíti. Je dôležité ľudí nepresvedčovať silou mocou o tom že im rozumiete, keď tomu tak nie je.

Malý tip pre aspíkov: ak vás odbijú, alebo vysielajú rozporuplné signály, alebo tvrdia, že nič nechcú a pod., treba sa uistiť či tomu naozaj tak je: "Naozaj chceš aby....", "Myslíš to vážne?" Ak odpovedia, že "naozaj", alebo "vážne", tak naozaj chcú aby ste prestali. Keď sa znovu stretnete, alebo sa ocitnete v rovnakej či podobnej situácii, treba sa znovu spýtať na tú istú vec, ktorú predtým NT zamietli.
Napr. spýtali ste sa mamy, či nechce pomôcť, povedala že nie. Overíte si to otázkou "naozaj?" ak potvrdí, že naozaj, tak môžte odísť. Ale keď znovu vkročíte do kuchyne a ona stále niečo robí, očakáva sa od vás, že sa spýtate ZNOVA.
Pravidlom je, že 2 slovíčka "vážne" a "naozaj" sú čarovné. Všade som sa stretla s tým, že ak človek použil jedno z tých slov vo vete, znamenalo to, že tentoraz to myslí naozaj tak, ako tvrdí.

 Ale pamätajte si, že to myslí vážne len TENTORAZ. Nabudúce sa musíte spýtať znova. A dokiaľ znovu nepovedia slová ako "vážne" alebo "naozaj", tak ich odpoveď v podstate nič neznamená. Preto sa musíte uistiť, že tým nemyslia presný opak toho čo hovoria.

EA

Studna čarodějnic

Studna čarodějnic je prima hra.

Tedy hraná podle pravidel je asi pro starší děti, ale i tak jsme si u ní užili spoustu legrace.
Zapůjčenému koni na zuby nekoukej:-P

Pravidla jsme si vytvořili vlastní.

Jednou hodil kostkou Jeníček, jednou já.

Krásně chápal to, že se v házení kostkou budeme střídat.

Podle počtu puntíků mohl Jenda vhazovat úzkým otvorem do dřevěné kostky malé kolíky.

Tahle část se mu líbila ze všeho nejvíc.

Usmíval se a pečlivě pracoval.

Ani neměl čas se vztekat.

Jinak návod na hru z internetu je tento:
Návod na hru: Paličky rozdělte hráčům ve stejném množství. První hráč hodí číselnou kostkou a svoji paličku vloží do jedné z dírek na krytu dřevěného boxu očíslovanou od 1-6 podle toho, jaké číslo hodí. Když hodíte 6-ku, potom svoji paličku vložte do dírky ve středu krytu, tím se palička dostane do boxu. Pokud hráč hodí 1-5, které jsou obsazené, tak si paličku z dané dírky vybere pro sebe. Vyhrává ten, kdo se jako první zbaví všech paliček. Další návody v krabici!

Pohodové koupání

Pravidelní čtenáři vědí, jaké hysterické scény dělal Jenda roky při koupání.

Vědí to i holky, ví to i moje maminka.
Kolikrát z toho málem brečela, jak vyváděl.

Jak jiné je to poslední rok, kdy jsem objevila malé fazolky a v nich pěnová zvířátka, autíčka a jiné tvary.
Jenda je miluje.

Jeníček ví, že s maminkou je koupání rychlé, pohodové, klidné, úsměvné a hlavně - plné lásky.
..žádné násilí, nic, co by nechtěl, nemá pěnu v očích ani vodu v nose či v ústech....
.... a  za odměnu dostává kouzelnou fazolku.

Sice nemá koupání rád a nemůže ho mít v denním režimu, protože by se děsil už od rána, ale stačí to říct pár minut předem a je v pohodě.

Když řeknu, že v 18:30 se jde koupat, tak to není problém. Jenda hezky reaguje na pokyny. Jednoduchými větami mu říkám, co má dělat. Vždy stejnými slovy, vždy ve stejném pořadí...a když se spletu, tak mě Jenda opraví.
Minule jsem ho chtěla mermomocí oblékat po koupání už v koupelně a Jenda se bránil...
...než mi došlo, že ho vždy oblékám v obýváku na gauči.
Pak už byl zase spokojený:-)
Holt rituály jsou rituály.
Jeníček si sám v koupelně sundá ponožky a tepláky, to ostatní mu musím svléknout já, to zatím ještě nezvládá, ale my jsme vděční za každý krok vpřed.

Sám si naleze do vany a já mu podám kouzelný míček s fazolí uvnitř.

Poprvé jsem se bála, že Jenda se bude bát "divné" konzistence namočeného a prskajíciho míčku, ale byl v pohodě. Sice trošku vyjukaný a podával mi to hned do ruky, ale neplakal. A podruhé už věděl co a jak a nebál se.

Dokonce mu nevadila ani ta zbarvená voda, což je také co říct, protože třeba pěnu do koupele Jenda nesnese. Ale barva jako čuník se mu líbila:-)

Pokaždé dostává jen jednu kuličku nebo jednu fazoli, protože jinak bysme přišli na mizinu.

Rád přelévá vodu na moji ruku a je spokojený a šťastný.

A to je přece nejdůležitější.

 A tady už se  něco klube...

Jenda je správný zvídavý kluk.

"Co to asi bude?"

Tentokrát je to kohout.... Jeníček si s ním chvíli pohraje a pak si ho schová do kelímku na další koupání.
Už se těší, až k němu zase přibyde nový kamarád.

Díky kouzelným fazolkám a maminčině trpělivosti zvítězil Jenda nad slzičkami v koupelně.