pondělí 29. dubna 2013

To nevadí

Babička pije kávu a Jenda jí říká:
"Pij... dělej, děleej...lichle... lichleeee"
- "Nemůžu, je to horký, to bych se opařila."
- "To nevadí...."

Den předtím jsem dodělávala s Eliškou druhou fotoknihu a v malém prostoru v pracovně jsem se o praštila loktem o skříňku.
Zavřela jsem očí, zkřivila jsem obličej bolestí a tichounce jsem kvílela.... Jen jsem Elišce řekla, že jsem se praštila do brňavky, aby chvíli počkala..
A Jenda? Ten se chechtal, až se za břicho popadal, když viděl, jak se zkřiveným obličejem syčím bolestí.
Podobně se mi smál pár týdnů po prodělané trombóze, když jsem si navlékala zdravotní punčochu na nohu, kde jsem měla poškozené nervy a nesnesla jsem ani lehounký dotek, natož navlékání punčochy.

(empatie nula)


Babička jedla palačinky a Jenda ji nedočkavě pobízel, aby jedla rychleji a mohla si jít k němu zase sednout.
Neumí si hrát sám.
Babička mu řekla, že to nesní všechno. Měla před sebou totiž celou mísu palačinek.
Jenda říká: "Sněz to všechno."
- "To by mi prasklo bříško", říká babička.
"To nevadí"...  odpověděl Jenda.

sobota 27. dubna 2013

Dokončovací práce


Poslední dva dny mi nešel internet....


...a dnes se celý večer zlobím s půjčeným notebookem.


Zapůjčený netbook se rozhodl dobrovolně umřít a zapomněl mě varovat.
Půjčila jsem si tedy stroj od Elišky, ale neumím s ním....


Než jsem přišla na to, že si musím stáhnout nějaký program na úpravu fotek a hlavně JAK!!!, tak mi to chvíli trvalo...


Technický antitalent se fakt nezapře.
Ale zvládla jsem to, hurááá.


Jendu jsem MUSELA zase na pár dní uklidit k mamince.


Ví, že se třikrát vyspí u babičky a bude hotová kuchyň i světla.


Je to náročné.
Pro všechny...
Už aby to bylo za námi....

Nechci už vídat nádobí ve vaně ani stůl plný hrnečků, talířků, misek a všeho možného, protože to zatím není kam dávat....
Nechci zakopávat o krabice plné budoucí kuchyně.
Chtěla bych mít doma konečně pořádek a pro autisty stálé a klidné prostředí.

úterý 23. dubna 2013

Večery jsou tragédie



Vybalování a přestavování bytu se dvěma autisty je snad horší než vlastní stěhování.


Každý večer si saháme na dno...
....všichni...


Jendovi nevadí bydlení v bytě. To si zvykl relativně brzy. Vadí mu nedodělaná kuchyň, nádobí ve vaně, neustálé změny...


Ty dodělávky měly být hotové dřív, než se Jenda nastěhoval...


ALE jinak to nešlo...


Počítám tak ještě týden a vše bude hotové.


Pak se nám všem uleví...


Už aby to bylo...









neděle 21. dubna 2013

Jenda v psím pelíšku


Dnes přidám jen pár fotek z archívu.


Jenda má rýmu, kašel a od včerejška horečku, tak je pěkně protivný...




Přeji krásný zbytek neděle a příjemný vstup do nového týdne...













sobota 20. dubna 2013

Netruchlete pro nás!

Ne, nebojte se! Nepíšu nějaký nekrolog a ani se nechystám udělat nějaký fatální krok.
Dokonce nemíním (zatím) ani končit s blogem.

Název tohoto příspěvku je zároveň názvem článku na webu Adventor (Autismus - svět jinýma očima). Článek Netruchlete pro nás! je velmi poutavý a promlouvá k neautistům.
Nejde mi zkopírovat, tudíž vám na něj dávám jen odkaz.

Zaujal mě a proto si dovolím upozornit na něj i zde, u Autíčka Jeníčka. Možná jeho přečtení trochu pomůže i jiným v pochopení AUTISMU...

pátek 19. dubna 2013

Jarní procházka


Včera bylo nádherně.


Vzala jsem si jen sukni, halenku, foťák a šli jsme ven.
Jenda ještě (moc) neumí střídat nohy při chůzi ze schodů, ale už to (někdy) zvládne i bez držení.


Jenda se na procházku vyletnit nechtěl.


Nemá rád holé ruce a nohy, mikinu si tedy odmítal sundat, i když se potil.


Nevadí. Nenutila jsem ho.
Tohle nastavení má každý rok stejné, takže nic nového.


Chtěl jet na odrážedle.


Už loni ho měl moc rád.
Kolo, tříkolku ani koloběžku "nemusí", ale odrážedlo miluje.


Ujížděl mi a často jsem se bála, že nezastaví.
Celou cestu jsem se modlila, aby (mě) poslouchal.


Se svojí bolavou nohou bych ho nechytila, kdyby se rozhodl nezastavit..
Ale "utíkací" období měl  Jenda před 2-3 lety, teď si mě hlídá a často se otáčí.


"Naštěstí" se sám bojí  (někdy je to výhoda) a taky si pamatuje pravidlo - kousek popojet a počkat na maminku.


Buď na mě jen čeká nebo mi jede s úsměvem naproti.


Včera byl venku tak nádherně hodný a roztomilý:-)




Když šli kolem nějací lidé, tak si Jenda stoupl na kraj na trávu a počkal, až lidé přejdou.



Pak chvíli pozoroval pána, jak hází jednomu velkému psovi klacek a chtěl taky.


Nosil mi klacíky a já jsem mu je házela.


Jak málo stačí dítěti k radosti... pár klacíků a maminka, která nikam nespěchá....






Jenda by asi vydržel na procházce delší dobu, ale na mě a moji nemocnou nohu toho bylo i tak dost.



Konečně je teplo a Jenda zase ožil.
Nemá rád zimu (ale v tom je asi po mamince)...



Jeníček jezdil sem a tam a já jsem měla čas přemýšlet.
S vděčností jsem děkovala Bohu za to, že jsem TO (konečně) dokázala.
Ta úleva byla přímo hmatatelná.
Můj život konečně nabral ten správný směr.



Nemáme moc peněz, nemůžeme si vyskakovat, ale jsem šťastná...



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...