Otevřená zpověď 15 tileté dívky s Aspergerovým syndromem

Když jsem byla malá, byla jsem uřvané miminko.
(Třeba batole je nechutný slovo.)
Kolem roku jsem se ráda muchlala do vypraného oblečení. Sedla jsem si k lavóru s vypraným, ale nevyžehleným prádlem, přebírala jsem to a muchlala jsem se s tím.
Když mi byly 3 roky a 2 měsíce, dala mě maminka do školky. Nenáviděla jsem to tam. Svlékala jsem se tam, kousala jsem děti, nechtěla jsem dělat úkoly, které nám paní učitelka dávala. Učitelka mě nechutně nazývala: Elda, Elza, Lízo ap. Nesnášela jsem to.
Venku jsem postávala v koutě nebo u zdi a nezajímaly mne ani houpačky a skluzavky, které mám jinak tak ráda. Nechtěla jsem si hrát s dětma, bála jsem se jich. Pamatuji si, jak jsem dala kiwi do kočáru a učitelka se na mě zlobila. Mívala jsem dlouhé záchvaty smíchu. Nikdy mě tam nechtěli na spaní. Nechtěla jsem tam chodit na tanečky, dělala jsem tam scény. Skoro nic jsem tam nejedla, kuchařka mi vždycky říkala, že mají ve sklepě čerta a že odnáší děti, které po sobě nedojídají jídlo.

Doma jsem kousala svoji sestru, mlátila jsem ji, nutila jsem ji dělat, co nechtěla (třeba stokrát dokola kolo-kolo mlýnský) a když nechtěla, tak jsem se strašně vztekala.
Asi do 7 let jsem dělala hysterické scény, když mi mamka navlékla tepláky nebo kalhoty. Nesnáším je doteď. Miluju sukně a šaty. I pod zimní kombinézu jsem musela mít punčocháče a sukni nebo šaty. Nemám ráda džíny, kraťasy a rifle. Asi do 11 let jsem si neuměla rifle zapnout a doteď si neumím utáhnout tkaničku. Zavážu si boty, ujdu pár metrů a hned jsou rozvázané. Musím mít boty na suchý zip. Otec mi vždycky nadával, že jsem blbá, že si neumím zavázat boty.

Když jsem byla malá, každý večer před usnutím musely být bačkůrky v určitém úhlu u postele a mamky jsem se pokaždé několikrát ptala: "NEBUDE houkat sova?" a kdyby mi neodpověděla, tak neusnu.

V 17 měsících jsem u Mountfielda v obchodě sebrala na sekačce velkého plyšového psa Ňuňánka(mamka ho samozřejmě zaplatila) a od té doby se mnou byl všude. Spí se mnou, jezdí se mnou na tábory, k babičkám, na výlet. Kdybych Káťu neměla, tak neusnu.
Když jsme jeli k babičce na Moravu, musela jsem si brát vždycky několik polštářů, nejmíň 4 plyšáky a lego nebo Barbiny. Pokaždé jsme vypadali jako že se stěhujeme a babičky se moc zlobily, co to tahám. Ale já jsem tam bez toho nemohla být. Do 6 let jsem pila jen z lahvičky. I dneska se z ní občas tajně napiju, když se nikdo nedívá.

Nesnáším koupání ve vaně a sprchování - to je největší stres, jaký znám. Nesnáším neděli, protože je to den, kdy se musím koupat.. Ale miluju aquaparky. Doma je koupání za trest, s donucením a nemám tam nic, co mi přináší radost - skluzavky, tobogány. V Aquaparku mi to dělá radost. Tam jsem proto, že CHCI a né proto, že musím.

Nesnáším česání, mytí hlavy, stříhání nehtů, ale už u toho nevyvádím jako když jsem byla malá.
Nesnášela jsem doteky, teď se občas přemůžu a strpím objetí od mamky nebo od babičky. Od lidí, které mám ráda. Ale není to moc často. Nevyhledávám to. NIKDY nikomu neříkám, že ho mám ráda, i když to vím a cítím..stydím se za to, neumím to říct..

Dlouho jsem neuměla jezdit na kole. Nešlo mi to, nebavilo mě to a otec mě za to fackoval.

Večer jsme měla spoustu rituálů. Musím mít zatažené žaluzie, zavřené dveře (nesmějí být otevřené, ani přes den), puštěné rádio, plnou postel plyšáků, svítící hvězdičky na stropě...Asi před 1-2  rokama jsem nasvěcovala asi 30 samolepek kostíků (z jogurtů). Nesměl mi žádný chybět, jinak jsem řvala a mamka je musela shánět na Mimibazaru.
Jako malá jsem milovala Lego duplo, potom Lego Belville, ale stavěla jsem přesně podle návodu a když mi chyběla jedna kostička, tak jsem dělala hysterické scény a nechtěla jsem si hrát. Když už jsem něco postavila, tak jsem nesnela, aby mi to někdo zbořil nebo aby se toho někdo dotkl.

Jsem strašně vybíravá v jídle. Posledních 10 let jsem asi 3x denně jedla rohlík s Ramou a teď s pomazánkovým máslem, nemám ráda obyčejné máslo, štítím se ho, je nechutný.
Když uvidím  (nebo ucítím) bramborák nebo máslo (nebo sádlo), tak už si ten den nic nedám do pusy. Nemůžu to ani vidět.

Nesnáším culík. Nejraději mám rozpuštěné vlasy a čelenku.
Nesnáším gumu a gumování, nerada píšu obyčejnou tužkou. Nemám ráda tempery, gelové tužky, vodovky.
Z fix mám ráda jen jeden druh.
Kolikrát s mamkou rozebíráme různá přísloví, abych je pochopila. Nedávno jsme probíraly vtipy a kolikrát mi přišlo směšné něco, co mamce ne a naopak. Někdy mamka říkala, že není hezké někoho urážet a mě to urážlivé nepřišlo.

Jako malá jsem neměla potřebu pít, proto mi mamka dvakrát denně dělala polévku, abych měla alespoň nějaké tekutiny. Měla jsem problémy se zácpou, protože jsem málo pila. Moje nejoblíbenější pití je čistá voda z kohoutku. Nesnáším bublinkové nápoje, za což mi nadávala učitelka ve škole, že to musím pít, že nic jiného nemáme. Říkala, že kvůli mně  na výletě nebude dělat čaj, že všichni pijí minerálku, tak budu taky.
Nesnáším vodu z plastových lahví.

Nesnáším guláše, houskové knedlíky, kečup, tatarku jsem se naučila jíst asi před rokem, nemám ráda těstoviny, fazole, játra, houby, květák, brokolici, nejím většinu zeleniny, ani třeba lovecký salám...nejím skoro nic. Nejím jogurty ani na vánoce kapra s bramborovým salátem. Je mi špatně z toho salátu jenom ho vidím, nejím žádné ryby. Jednou za rok přežiju makrelu. Nesnáším rybí prsty.

Ze zeleniny jím jenom meloun, mrkev a rajčata. Přežiju salátovou okurku. Jen ta mrkev nesmí být nastrouhaná s jablkem nebo uvařená.
Jím rohlíky, chleba, kulajdu, občas kuře s rýží (rýže jen jasmínová a pečená v troubě, nesmí být z pytlíku), tortily,  bramborové knedlíky, ovocné knedlíky. Jím jen nějaké kombinace jídla a jak je to s jinou přílohou, tak to nejím. Potraviny musí být vždy ve stejném obale, jinak to nejím. Třeba pomazánkové máslo jen v červené krabičce.

Nesnáším houby. Když mi mamka chtěla namazat píchnutí od včely octem, dělala jsem hysterickou scénu i ve 13 letech.
Trvám na nakupování v jednom supermarketu a jak mamka nakoupí v jiném, tak to nechci jíst.

Nesnáším jméno Čeněk nebo některá slova s písmenem "Č" - třeba Čestmír, to je hrozné slovo. Nesnáším slovo puchýř, puchejř, je mi z toho hrozně špatně., A nesnáším slovo želva, je to nechutný. A nenávidím želvy a hrochy.
Mám arachnofobii, jak vidím pavouka, tak ječím a řvu i v jedenáct hodin v noci, i když ten pavouk skoro není vidět. Jednu dobu jsem minimálně 10x denně prohledávala pokoj .- pod stolem pod postelí, za žaluziema (stála jsem na stole, na okenním parapetě) rohy ap., jestli tam není pavouk, jinak bych tam nešla do toho pokoje. A dokud toho pavouka nedali pryč, tak jsem tam nešla a ječela jsem.
Dlouho jsem chodila na logopedii, neuměla jsem sykavky ..logopedku jsem neměla ráda, a bojím se jí doteď.
Nemám ráda moře, protože je tam slaná voda a ryby, medůzy, chobotnice a žraloci.

Asi dva roky jsem měla moc ráda učitelku ve škole. Musela jsem s ní mít polštář do postele, sněžítko, fotku pod polštářem, fotku na tapetě v mobilu, na počítači, na nástěnce a povídala jsem si s ní asi stokrát denně.  Musela jsem na ni pořád myslet. Dělám to doteď, ale už to není tak intenzivní obsese.
Jsem přecitlivělá na vůně a pachy. Vadí mi pot, ocet, sýrový popcorn, vaření hub a jater, pánské voňavky, olomoucké syrečky, vůně v trafice, cigarety...do jedné trafiky jsem kvůli tomu odmítala chodit. Nemám ráda pachy nemocnice.

Bojím se cizích lidí, proto nechci chodit na nákup. Bojím se lidí v paneláku, proto nechci chodit se psem. Nikdy bych nešla sama k doktorce nebo něco vyřídit na úřad.
Nerozumím si se svou sestrou. Každá máme jiné zájmy, jinak se oblékáme, posloucháme jinou hudbu, často se hádáme, ale na druhou stranu jsem ráda, že ji mám. Mám v ní oporu, když spolu jdeme na nákup, se psem, na zmrzlinu nebo na tábor.
Pamatuji si, že když třeba zazvonila poštačka, tak jsem stála za oknem, ale neudělala jsem těch 5 kroků k plotu, abych převzala poštu. Vůbec mi nevadilo, že si proto pak mamka bude muset jet na poštu.
Doteď je mi jedno,  že zvoní pošťačka, nechám to zvonit a nevšímám si toho.

Mám doslové chápání - těžko chápu fráze, sociální situace, ironii, sarkasmus.
Často něco pochopím jinak, než je to myšleno a dostávám se tím do stresujících situací. Všichni se mi smějí, vyčítají mi to a říkají mi, že jsem blbá, že nechápou, jak to můžu nepochopit, nadávají mi.
Často jsem terčem šikany.

Nesnáším řev brečícího mimina. Mám pocit, že mi to urve uši.
Bojím se injekcí, zubaře, sestřičky u doktorky, bojím se, že mi něco udělá.
Nesnáším chodit na rehabilitace, bojím se doktorky a ta sestřička je mi neskutečně nesympatická. A nelíbí se mi označení SESTRA, sestru mám jen jednu.

Poprvé jsem si nechala vyvrtat zub v 11 letech, předtím jsem musela pod narkózu do Motola. A i tak to vrtání byl jeden z nejhorších zážitků v životě.
Jsem strašně přecitlivělá na bolest- už jako dítě, když jsem spadla a trošku se odřela, tak jsem ječela jak na lesy, když kolem mě někdo prošel a letmo se mě dokl, tak jsem brečela, že mě bouchl.
Nesnáším zvýšený hlas, mám pocit, že na mě někdo šíleně řve.
Nemám ráda vulgární výrazy a mluvu dnešních puberťáků.

Nerozumím si s mými vrstevníky, nemám kamarádky.
Mám raději děti třeba o 5 let mladší nebo o 5 let starší, nebo dospělé lidi, ale ty, co znám.
Odsuzuji lidi podle vzhledu, i když vím, že se to nedělá, např. nemám ráda tlustý lidi, když má někdo "hrozný" vlasy, chlapy s dlouhýma vlasama, tetování, piercingy, vousy, kníry (je to odporný) nebo lidi podle výrazu obličeje. Skoro všichni cizí lidé jsou mi nesympatičtí.

Nesnáším oční kontakt. Jsem naštvaná na mamku, když mě k tomu nutí.
Urážím se kvůli maličkostem.
Často brečím.

Mám výbornou paměť, znám všechny vlajky světa a jejich hlavní města, mám fotogenickou paměť, pamatuji si hodně telefonních čísel, třeba i na 3 taxíky, které jeli okolo, znám hodně SPZ sousedů  nebo některé značky aut, které nás třeba předjely na dálnici a pamatuji si, jak to auto vypadalo.

Nesnáším čtení. NIKDY jsem nečetla to, co vrstevníci: Harry Potter, Eragon, Stmívání ap.
Když už jsem něco četla, tak to byl Krteček nebo Barbie, z nutnosti knihy do čtenářského deníku, ale jen některé, ty co neměly moc stránek. Mám ráda knihu Luisa a Lotka. Líbí se mi Guinessovy knihy rekordů. Někdy si jich celý rok nevšimnu a pak mě to chytne a třeba týden bych je četla od rána do večera a všem okolo chci číst rekordy, i když je to nezajímá.

A miluju knihu "JAK se bude vaše dítě jmenovat" - pořád dokola si čtu těch asi 800 jmen a ráda o tom povídám ostatním, i když je to vůbec nezajímá. Neberu na to ohled a nutím jim ty informace.
Nemám ráda horory, raději se dívám na české pohádky. Ráda poslouchám české a slovenské písničky, nemám ráda anglické ani to, co poslouchá dnešní mládež. Musím mít 24 hodin denně zapnuté rádio Blaník, neusnu bez toho.
V noci mám natažený mobil s asi 10 budíky. Když zazvoní, mám radost, že nemusím vstávat. Dělám to i o víkendu.

Miluju výlety, divadla, koncerty a aquaparky a je mi líto, že na to nemáme peníze.
Nerada jezdím vlakem a autobusem, bojím se těch lidí. Raději jezdím autem s lidma, které znám.
Nerada spím jinde než doma. Nechci spát ani u babičky. Babičku mám ráda, ale spát tam nechci. Nermám tam svých 50 plyšáků, nebo dva hrnky vody u postele. Vodu tam mám proto, protože mám ten pocit, že budu v noci pít, ale stejně se nebudím, tak to vypiju ráno. A nesmím tam mít zapnuté v noci rádio.

Nesnáším mokré vlasy a nemám ráda, když mi někdo chmatá na vlasy. Trpím záchvaty smíchu, které trvají někdy i hodinu. Neumím poslouchat a nemám ráda rozkazovací tón.

Jako malá jsem vždycky servala skákacím pavoukům chlupy (dělám to doteď, musím mít všechny barvy, které existují, spí se mnou v posteli) a když mě něco bolelo, tak jsem na to dala ty chlupy a přestalo to bolet.)
Když jsem se jako malá dívala na pohádky, MUSELY jít i závěrečné titulky, jinak jsem hystericky řvala.
Doteď čekám, až skončí tiulky u filmů, dokumentů... musím vidět kdo tam hraje, ze kterého to je roku ap.

Miluju růžovou a fialovou barvu. Nesnáším dnešní módu - kraťasy, roztrhané džíny, legíny, ty nechutný barevný rukavice, trička s vlajkou USA a VB atd.

Nejraději bych i po ulici chodila jako princezna, třeba v šatech na ples.
Miluju společenské hry - Dostihy a sázky, Monopoly, karty, Cluedo, Tajný kód (hříbky) a nemám to s kým hrát. Mamka většinou nemá čas a nikoho jiného to nebaví.

Povídám si sama se sebou a oslovuji se "Princezno nebo Vaše Výsosti". Mluvím s někým, kdo není, a sama za něj odpovídám. Sama vedu dialog. Doma i venku.  Když jdu na autobus nebo nakupovat. Nesmí mě nikdo slyšet.
Ve stresových situacích, třeba když jde po ulici člověk, kterého se hrozně bojím...tak mi ten imaginární přítel dává rady: "Princezno, neboj se, to zvládneš"..a tím se uklidňuju...on mě uklidňuje. Já ho neoslovuju, je to jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Když se mi něco nechce dělat, tak mě motivuje k práci (neřve na mě, říká mi to jemně a s láskou, tenoučkým, jemným hláskem).  Když na mě někdo řve, tak neposlouchám.

Když musím něco dělat, očekávám za to většinou odměnu. Alespoň pochvalu. Nebo hvězdičku a za 50 hvězdiček dostanu něco, co si přeju. Mamka mě hvězdičkama motivuje odmalička.  Jinak bych nic nedělala. Nechápu PROČ mám něco dělat. Myslím si, že všechno mají dělat dospělí a až budu dospělá, tak to budu dělat taky.

Ráda něčím pohazuju - kovovými mincemi, hrací kostkou, kuličkama - doma i venku.
Ráda roztáčím předměty, třeba CD na prstě, nebo točím prstýnkem. Často otáčím přesýpací hodiny pořád dokola a dívám se, jak to padá. Přemýšlím nad tím, jakou to má rychlost.
Často přemýšlím nad věcma, které ostatní neřeší a nikoho nezajímají , třeba proč se vajíčku říká vajíčko, proč je slon zvíře, proč nejezdí auto na vodu, proč jsou lidi z opic a ne ze slepic...Pokaždé když vidím vajíčko, tak si vzpomenu na to, proč se vajíčku říká vajíčko ap. Nechápu, proč se lžičce říká lžička. Takový složitý slovo.
Nechápu, jak si cizí lidé mohou rozumět - třeba u McDonalda byli nějací cizinci a nechápu, jak se těma slátaninama různých hlásek mohou dorozumět, jaktože spolu mluví. Pro mě je normální jen čeština. Nechápu, proč nemluvěj všichni česky.

Pořád do něčeho narážím, něco někde zapomínám nebo něco rozlévám. Neumím skákat přes švihadlo, neumím hrát volejbal, bolí mě u toho ruce, neumím rychle běhat, neumím stojku, hvězdu, neumím šplhat na tyči a na provaze....vadí mi dotýkat se té tyče a toho provazu (ten provaz píchá, štípe a mám strach, že z toho budu mít třísky, i když vím, že tam žádné nejsou)
Neumím lyžovat ani bruslit, ale třeba lyžovat bych se chtěla naučit.

Nemám ráda nábytek, na kterém je vidět dřevo - skříně, stůl, židle, dřevěné postele. Raději mám bílý stůl nebo kovový, ale ne dřevěný.
Nemám ráda změny nebo suplování ve škole. Jsem pak naštvaná a s nikým se nebavím.  Strašně mě naštve, když si učitelky (nebo mamka) změní účes. Trvalo mi to asi dva měsíce, než jsem si zvykla na jiný účes učitelky. Nesnáším když si mamka udělá culík nebo drdol. Nesnáším změnu jídelníčku ve škole, těším se a oni to přehoděj.

Jsem pesimista a mám nízké sebevědomí. Neumím dát najevo radost, lítost a vděčnost.
Neumím se omluvit. Asi proto, že mám pocit, že za všechno mohou ti druzí a  že já jsem nic neudělala. Nevím PROČ bych se měla omlouvat. Někdy to vím a neumím si přiznat, že jsem něco udělala.
Hrozně přeháním, často brečím.
Do 13 let jsem odmítala prášky, neuměla jsem je spolknout, chtěla jsem jedině sirup nebo něco tekutého.
Jsem nerada doma sama.
Teprve ve 13 letech jsem byla poprvé sama doma.
Vždycky jsem očekávala, že bude mamka doma, když přijdu ze školy, a když nebyla, tak jsem brečela a volala jsem jí.
Jsem strašně netrpělivá. Když mamka řekne, že přijede v 15 hodin, tak má přijet v 15:00. A když přijede o dvě minuty později, tak ji mezitím desetkrát volám.

Když mi řekne: "Jdi spát, je deset"...a ono je za 10 minut deset, tak se z toho můžu zbláznit.
Když mi někdo řekne, že je mi 14 a mně by bylo 14 teprve za dva dny, tak mi to vadí.

Vytvářím si rituály a domněnky.
Když pro mě mamka jednou jela do školy po divadle, tak si myslím, že to tak  bude pokaždé a když není a řekne mi, že mám zůstat ve družině, tak se vztekám a jsem na ni hrozně naštvaná.

Nesnáším jednodílné plavky, přijde mi to strašně a hrozně nechutný a strašně bych se styděla, kdybych to měla na sobě. Štítím se toho. Je mi špatně jenom se o tom mluví. Leze mi z toho mráz po zádech.

Miluju eskalátory, ráda jezdím nahoru a dolů. Ráda jezdím metrem. Klidně bych celý den jezdila tam a zpátky. Mám ráda kolotoče, poutě a adrenalin....
Mamka se mnou má adrenalinu denně dost a ta ho zrovna moc nemusí.