My a autismus

.....pokračování blogu Amelie píše.



úterý 2. září 2014

Jeníček poprvé u zubařky


Další dlouho plánovanou akcí byla návštěva u zubařky.
Oba autisté si s sebou vzali své oblíbené čuníky, aby se tolik nebáli.
Eliška byla naposledy asi před rokem a půl, pak tam odmítala jít a až teď zase nazrála doba to zkusit znovu.
Jeníček byl tentokrát poprvé v životě. Dřív to nešlo.
TEPRVE TEĎ nastala doba, kdy jsem věděla, že ho nepotáhnu po smyku, nebude ječet v autě a házet věcma, nebude se válet po zemi, schovávat se, mlátit paní doktorku ani nezboří ordinaci.


I po pečlivé přípravě (obrázky, video, povídání, názorné ukázky na plyšácích..) Jenda říkal, že nikam nepojede, že se paní zubařky bojí a že tam nechce.


Ale věděla jsem, že TEĎ už to zvládne. Všechno má svůj ČAS a k návštěvě zubního lékaře Jeníček dozrál právě teď. Řekla jsem mu, že odjezd je v 15:00... Jenda totiž potřebuje vědět KDY CO bude, tak aby nebyl překvapený.


A měl s sebou čuníka a Elišku, dva záchytné "body", které má rád.


Všechny děti měly jít k zubaři, jen Šárka na tom není psychicky dobře...vlastně nyní ze všech tří dětí nejhůř...takže jel jen Jeníček s Eliškou.


U této paní doktorky se naštěstí nečeká, nebo ne víc jak pět minut. K zubařce, kde jsem čekala i tři hodiny, už jsem odmítla chodit.  Klepat se strachem tři hodiny nezvládám ani já.


Přišli jsme, děti si svlékly bundy a hned jsme šli do ordinace. Eliška byla nadšená z fialové ordinace...
Hm, tolikrát jsem tam byla a nikdy jsem si fialové barvy nevšimla:-P  Asi mi strach vždycky zatemní mozek.
Potřebovala jsem do ordinace vzít své autisty, abych zjistila, že má paní doktorka ordinaci laděnou do fialova.


Eliška si vzpomněla, jak mezi 6. a 7. rokem byla "jako nezvladatelné dítě" na ošetření zubů v narkóze v Motole...byla tak malá a přesto si spoustu věcí pamatuje...


Obě děti měly slíbeno, že jim paní doktorka NIC nebude dělat, že se jenom podívá na zoubky.
Eliška neměla žádný kaz, Jenda možná nějaký malý na mléčných zubech, ale paní doktorka říkala, že to řešit nebudeme, že bysme Jendu zbytečně vyděsili...
(a ono by to stejně asi ani nešlo).
Po pár minutách jsme byli venku...a ani to nebolelo.


Za odměnu měly děti slíbenou zmrzlinu, ale ještě předtím jsme  odvezli nějaké vyřazené knihy do dvou knihobudek... Třeba někomu udělají radost.



A pak už jenom zmrzlinu do auta a hurá domů.


pondělí 1. září 2014

První den ve škole


Eliška i přes své úzkosti a strach zvládla minulý týden tři zkoušky a dnes šla do druhého ročníku. Pokusíme se o denní studium, i když vím, jak je to pro ni těžké. Ale motivaci má silnou, tak uvidíme.
Bála se spolužáků, cesty, všeho, a tak jsem poprosila bráchu, aby ji tam doprovodil, počkal na ni a zase se společně vrátili. A zvládli to.


S Jeníčkem jsem šla já s mamkou.


Cestou jsem vnímala všechny pokroky a změny za poslední roky.
Ještě nedávno by Jeníček za deště nevylezl z domu, dělal by hysterické scény, nestoupl by na mokrou zem, nešel by pěšky...ani za ruku...
O škole jsem mu řekla až večer předtím. Netěšil se, bral to jako "nutné zlo" a narážky na školu neměl rád.
Věděl, že tam dnes budu s ním a žádné scény se nekonaly.


Ve škole jsme byli asi půl hodiny.
Jeníček tam zná jednu holčičku ze školky....
Paní učitelka i asistentka vypadají mile, tak pevně doufám, že to Jenda zvládne.


Odklad školní docházky o rok byl super nápad. Jenda je zase o kus dál a zvládá to relativně v pohodě.
Ještě loni byl nepříčetný jen se někdo o škole zmínil.




A dudlíkama mu asistentka udělala velkou radost. Nesl si obrázek v ruce jako poklad.




Dnes tam byl s námi, ale zítra už ho čeká premiéra. Bude tam do 11:40 hodin. Na obědy si zatím netroufáme, tak ho budu vyzvedávat hned po vyučování.


Snad i vám se první školní den vydařil....



neděle 31. srpna 2014

Na nádraží

Odcházím s Eliškou z vlaku a zrovna je slyšet:
"Pro odchod z nástupiště použijte výhradně podchod..."
Nějak to neregistruju a říkám Elišce:
"Eli, pojedem výtahem... Máme těžké tašky."
...a Eliška na to:
- "Musíme jít jedině podchodem, teď to hlásili tím nádražním ampliónem...Nesmíme jet výtahem!
Mamí, PROČ nemůžeme jet výtahem?"
- "Ale můžeme..."
- "Nemůžeme. Paní hlásila: Pro odchod z nástupiště použijte výhradně podchod!!! To znamená, že výtahem jet nesmíme!"
- "Oni tím chtěli říct, že nemáš chodit přes koleje.."
- "To TEDA NIKDO neříkal! Mě nezajímá, CO tím CHTĚLI říct, ta paní řekla, že musíme jít jedině podchodem!"

Sada 24 karet - Zelenina











sobota 30. srpna 2014

Autíní matky

Tentokrát zase něco z internetu
(opakování je matka moudrosti):
http://zita-autismstory.blogspot.cz/2012/12/autini-matky.html

Na netu jsem našla tento vynikající článek: http://laughingthroughtears.com/2011/10/21/top-five-reasons-you-should-never-piss-off-an-autism-mom/, je to velmi prožité a trefné. Jen mi přišlo, že tam pár věcí ještě chybí, takže prosím dovolte volnou parafrázi.

Autí matka

1) NULOVÁ TOLERANCE FRUSTRACE

Matka autína od rána do večera jenom na něco naráží. Odpor autína, odpor okolí, všechno jde na sílu, všude se musí tlačit. Nečekejte, že autíní matku jen tak něco dojme. Nedojme. Každý nákup v obchodě je pro ní boj. A už jí docházejí síly. Může být výbušná a nespravedlivá, protože už zkrátka nemá rezervu.

2) NEZÁJEM O ZPĚTNOU VAZBU OKOLÍ

Autíní matce je už dost jedno, co si o ní myslíte. Všichni ji totiž omlacují o hlavu různé chyby ve výchově tak dlouho, až se na tyhle kváky stane imunní. Kolikrát já slyšela, že Zitisko je normální. Což implikuje, že její problémy jsou výchovného charakteru. Ne, není úplně normální a autista není proto, že ji nečtu večer pohádky, ale proto, že se něco při vývoji jejího mozku nepovedlo. Řeči o čtení pohádek a výchově ke zpěvu mi způsobují nezvladatelné záchvaty agresivity vůči okolí.


3) VZTEK

Jestli něco autíní matka umí, tak je to zvládání vzteku jiných lidí. Lépe řečeno unášení vzteku okolí. Potomek autín se vzteká totiž prakticky neustále, takže matka autína na vztek zkrátka nereaguje a je v tom mistryně. Neoblafnete ji rohlíkem, hysterická scéna ji nechá totálně v klidu a bude nadále trvat na svém. Nemá jinou možnost.

4) ÚNAVA

Autíní matka není dobře naložená. Je na hranici svých sil, protože ji neustále celé dny někdo opakuje do ucha tutéž větu, posílá pryč, ječí kvůli blbostem a v noci nespí. A ona třeba nechodí do práce a vzdala se spousty věcí, které pro ni byly důležité. Kvůli dítěti, které ji bouchá a nadává. Je vzteklá a pokud ji uděláte hromosvod, trochu toho vzteku bude moci ven, za což vám bude upřímně vděčná.

5) BEZNADĚJ

Někdy je těžké věřit, že všechno bude dobré. Je docela dobře možné, že to dobré totiž nebude. Je lehké být optimista, když jste v pohodě a všechno se vám daří. Nedávejte snadné rady, nemudrujte zbytečně o věcech, kterým nerozumíte, protože jste je nezažili, viz bod 4), prostě nechte věci být a nabídněte věcnou pomoc.

6) VĚCNÁ POMOC

Autíní matka nepotřebuje pochopení. Neudělala nic špatně, nepotřebuje, aby jí okolí odpustilo. Potřebuje POMOC, která vypadá jako hlídání, kino, kávička, úsměv, vtip, sport, spánek, cokoli z normálního života.
Verbální rady jsou k ničemu, pokud je neposkytuje vysoce fundovaný psycholog, to jsem zažila a bylo to nesmírně prospěšné, ale plácání okolí typu "neber si to", ještě žádné autí matce nepomohlo. Její dítě není úplně v pohodě, ona to dobře ví a pokud to popíráte, jen jí tím ubližujete.

7) SPOLEČENSKÉ AKCE

Mějte na paměti, že akce, které jsou pro většinu rodičů radostí, jsou pro rodiče postižených, byť integrovaných dětí, utrpením, protože často umožňují bolestivé srovnávání ratolesti se zdravými dětmi. Nekomentujte, neraďte, na vánoční besídce podejte prskavku a povzbudivě se usmějte. A v duši buďte vděční, že váš potomek tu říkanku odříkat zvládne.

pondělí 25. srpna 2014